Vůbec ji nezaregistroval, až do poslední chvíle nevěděl, že tam je. Přitom seděla, jak zjistil později, u stolu štamgastů hned naproti. A najednou tu byla, stála u ústí chodbičky s toaletami, odkud se právě vracel.
„Kde jsou…, kudy se jde na…?“ vyslovila
s nádechem zoufalství, oči přivřené, ruce před sebou jako slepec.
„Hledáte toaletu?“ zeptal se.
„Ano,“ řekla dychtivě a vztáhla k němu
obě paže. „Zavedete mě tam?“
Užasl. Stála tam před ním asi pětapadesátiletá
maturantka. Ne, nemusela to nutně být maturantka, ale podle večerní toalety na
to vypadala - složitý účes, opulentní makeup, masivní šperky, bledozelené
nadýchané šaty, přes prsa široká zelená šerpa.
„Zavedu vás tam,“ řekl a zlehka vsunul ruku
pod její pravé rameno.
Už po několika krocích zjistil, že je něco
špatně. Žena si uvolnila paži, vsunula svou dlaň do jeho a pevně stiskla.
Plynulost společné chůze tím ovšem nezlepšila, nechala se táhnout jako nezvedené
dítě. Je doopravdy nevidomá, anebo to jen předstírá? On přece dobře ví, jak se
slepci chovají. Nesnaží se diktovat, jak je má průvodce uchopit a vést. Naopak
- poslušně a přesně reagují na každý posunek jako řízení Audi 8. Co to tedy
s ní je? Je opilá nebo zfetovaná? Už při prvním gestu – to když se zeptal
na její problém – zvedla paže poněkud vysoko a rozmáchle, jako by ho chtěla
pojmout do tance. Podmíněný reflex? Zabloudila sem z nějakého plesu?
Tak přece jen maturantka?
„Tady jsou dveře, podržím vám je,“ řekl a
položil její ruku na kliku. „Tam už si poradíte sama.“
„Neznám to tady… Pojďte tam se mnou, pojďte mi
ukázat…,“ drmolila prosebně.
„Není to nic
složitého: vpravo umyvadlo a vlevo kabinka. To určitě dáte.“
Věděl, že pokud je
žena nevidomá, tak to nad každou pochybnost zvládne. Když sem vedl poprvé
Zdenu, neřekl jí ani tolik jako nyní maturantce. Ta opatrně jednou nohou
překročila práh, druhá zůstala venku. Také ruce se neshodly – jedna šmátrala
v prostoru uvnitř toalety, zatímco druhou úpěnlivě třásla směrem
k němu: prosím! Prosím!
Divné. O co tu jde?
Porušení dámské intimity v tomto kontextu se mu nijak zvlášť nezamlouvalo.
Jenže ta její naléhavost… Jen co pružina dovřela dveře, žena se prudce otočila
a přitiskla se k němu.
„Obejmi mě!“ poručila.
Překvapilo ho to,
ale poslechl. Obejmul ji. Ale jako každé objetí na povel, bylo i toto poněkud vlažné.
Ovanul ho její přeslazený parfém, prsty na zádech ucítily kluzkost zeleného
saténu. Ona nejspíš také něco ucítila - jeho nezájem.
„Chtěla bysem, abys
mě vodil,“ zaškemrala a zvedla k němu fialkové oči.
„Cože?“ nechápal.
„Abys mě taky
vodil,“ zopakovala, „hezky za ruku, víš?“
Z kabinky
vyšla žena v džínsách. Překvapením málem povyskočila, podpatky zaduněly o
vykachlíkovanou podlahu.
„Nemohli byste se
jít miliskovat někam jinam?!“ vyštěkla. Stáli mezi ní a umyvadlem.
„To bude dobrý,“
řekl a pohladil maturantku po tváři. Pak té v džínsách uvolnil prostor.
U výklenku
s plynovým kotlem se zastavil. Na tomto místě pokaždé čeká na Zdenu, aby
ji zavedl zpátky ke stolu. Maturantce tu službičku podruhé neprokáže, ale kvůli
myšlenkám chvíli postojí. Epizoda s ženou v zelené šerpě neměla
vysvětlení. Alespoň zatím. Kde se tu ta ženská vzala? Tady, v zakouřené
hospodě mimo centrum. Jde opravdu o maturitní večírek nějaké večerní školy? Což
o to, on takový večírek, pořádaný na konci posledního dne stresujících maturit,
je docela příjemná věc… Musel se pousmát nad vzdálenou vzpomínkou.
Z dámské
toalety vyrazila žena v džínsách. Zachytila jeho úsměv, prudce si přehodila
kabelku přes rameno a se zlostně svraštělým obočím proběhla kolem.
Jo, jenže na takový
večírek si nebereme večerní šaty a kvádra, natož róbu a la šlehačka. Lepší jsou džínsy a mikina. Takový večírek
se pořádá ve velmi neformálním tónu, mnohdy v restauraci
s dlouhou otevírací dobou a mimo civilizaci (to odpovídá!), kam jsou zváni
i někteří osvícení profesoři a kde u půllitru přechází vztah profesor – student
v příjemnější profesor – absolvent. Došlo snad k nějakému
nedopatření? Zkrat? Pletka se spolužákem nebo nedej bože s profesorem? Co se té
ženské asi přihodilo?
Žena, o které
přemítal, právě přicházela. Povadle, rezignovaně. Jen šerpa na prsou stále svítila
svěží zelení.
Aha, to nebude
maturitní šerpa! To by tam byl název školy nebo nějaký citát. Možná je to šerpa
budoucí nevěsty, jaké nosí ženy někde v Americe. Jsou pyšné na svou zářnou
budoucnost a dávají to všem na odiv: Jen pohleďte, budu se vdávat! To je
nádhera, co? Hm, a co když je to jen obyčejná extravagance, součást
rafinovaného outfitu, ozdoba a smyčka zároveň?
Žena prošla okolo
bez povšimnutí a zamířila ke stolu štamgastů. Nikdo ji nevítal, nikdo galantně
nepřisunul židli. Záda chlapů nad pivem se ani nepohnula. I on vykročil ke
svému stolu. Zdena seděla s tváří pootočenou v tu stranu, odkud měl
přijít a klidně čekala. Když přisedl, dotkla se malíčkem jeho ruky:
„Jsi to ty? Nějaký
problém?“
„Ani ne. Krom toho -
jak bych to řek - krom toho, že jsem málem na vécku přišel o panictví.“
„No to snad ne!“
rozesmála se. „On tě tam balil nějaký čtyřprocenťák?“
„Kdepak, Zdeničko.
Šlo o jednu velice přilnavou dámu, ale tiše, sedí támhle naproti.“
„To jako fakt?“. Znovu
na něj nevěřícně sáhla.
„Fakt. Říkám to
zcela vážně. A neboj, zůstal jsem celý. Řeknu ti to později, kouká sem.“
Žena se zelenou
šerpou seděla nehnutě a opravdu se dívala přibližně jejich směrem.
Tak ona by chtěla,
aby ji vodil za ruku… Ach tak! Ona si všimla, jak vodí Zdenu na toaletu. Ano,
dělal to přirozeně a neokázale. Žádné: „Ustupte všichni, vedu nevidomou! A
projevujte lítost.“ Jasně, žádný instruktor prostorové orientace by ho za to
nepochválil, oni jsou zásadně proti takovému rozmazlování. Oni kážou, že
v prostoru, kde to nevidomý už zná, má popadnout svou bílou hůl a proklepat
se pěkně sám, kam potřebuje. Je však nezbytné, aby se nevidomý rval
s nepřízní osudu v každé vteřině svého života? Vybočení
z pravidel a sebemenší úleva od břemene slepoty jsou přece tak příjemné.
Ta žena s šerpou si nemohla nevšimnout, jak pokaždé obratně projdou restaurací,
jako by si jen dva vyrazili k baru na panáka. Možná snila, jaké by to asi
bylo, kdyby taky ji někdo držel za ruku a vedl před očima všech. Mohla by to
vyzkoušet a pak se uvidí… Ano, pak se uvidí, že takhle to nefunguje. Někteří
muži si naivně myslí, že když potkají nevidomou ženu, mají historicky největší
šanci na úspěch. Říkají si: Jsem přece příslušníkem té větší a šťastnější
skupiny vidících, prostě terno, madam, tak jaképak váhání. Žena v zelené
šerpě dnes večer sáhla po variaci na tuto chatrnou logiku: Což není úžasné,
pane, že nakonec vidím? A k tomu jsem krásná! Může někdo říct, že nejsem
nádherná? Kdo v celé hospodě má takový outfit jako já?!
Byl to smutný pohled. Na hospodské židli seděla osamělá žena se zelenou šerpou v oblaku kouře a nenaplněných představ.
Autor: Andrej Hora
Ilustračný obrázok: Sprina Huang, Pexles
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára
Ďakujem vám všetkým za komentáre. Komentovať môžete i anonymne, bez google účtu. Pripojte však, prosím, aspoň krstné meno alebo pseudonym :)
Môžete sa prípadne pýtať i prostredníctvom e-mailu, rada vám zodopoviem na otázky: babieleta@gmail.com
Móda nemá vek! Zdraví Baba