Andrej Hora: Žena v autobuse


Novoročné čítanie. Andrej Hora - Žena

Mala by som asi prezradiť, že pán Hora je môj nevidomý brat a zberateľ ľudských príbehov. Hora so Slovákovou, to sme ale dvojka, čo?! Takto to dopadne, keď si Slovač v Prahe volí pseudonymy. To nevykoreníš, aj keď bračekovi už ide čeština lepšie ako rodná reč.



 Žena v autobuse


Ema sedí v autobuse. Ema je sama. Ema jede do Příbrami.
Ne, tohle nejsou variace na slabikář prvního ročníku, tohle jsou ve stručnosti tři existenciální roviny, v nichž se momentálně nalézá žena jménem Ema.

Ema nemá mísu ani mámu, opravdu je tu sama, neskutečně sama, i když je v natřískaném autobuse. Ve skutečnosti Ema matku má, jenže ta je touto dobou někde jinde a v situaci, že by jí bylo desetkrát lépe tady vedle dcery. Ta tu teď sedí v třicetistupňovém vedru namáčknuta k oknu silnou dýchavičnou spolusedící. Ema apaticky hledí ven do žhnoucí krajiny. Ten žár vrcholícího léta jí mimoděk připomene parabolu s Vysokou Pecí u Příbrami, kam má za necelou hodinu dorazit. To je právě ta třetí rovina jejího zoufalství – musí jet do Pece, kde teď bydlí, když navždy opustila Prahu, krásný vzdušný byt na Hanspaulce. A v Peci, v nedostavěném domě na konci ulice, je teď nejspíš dvakrát větší dusno a úly dole v zahradě hrozivě hučí živou klimatizací.

„Nechcete, slečno, abych vám zatáh tu záclonku?“
„Cože?“ procitne Ema a nechápavě hledí na půlprofil usměvavého muže na sedadle před ní. Celou dobu měla obličej až u samého skla, proto i on musí použít k doplnění otázky štěrbinu mezi oknem a sedadlem: „Sluníčko vám svítí přímo na hlavu, tak jsem myslel, že bysem posunul tuhle záclonku k vám dozadu.“
„Aha,“ usměje se Ema a malátně si sáhne na hlavu, „já to nějak neřeším… asi to vůbec necítím.“
„Ale jo, jen to zatáhněte, mladý muži,“ vmísí se do rozhovoru Emina spolusedící. „To sluníčko sem pere jak vo život.“

Muž se natáhl, posunul kompromisně záclonku do půlky okna a znovu se posadil. Ema si všimla, že má zavázanou ruku. Jeho levé oko, víc se toho do štěrbiny nevešlo, si ji pak chvíli zkoumavě měřilo, pak zmizelo.

Asi si o ní myslí, že je mimo. Všichni se teď schovávají před sluncem, jen ona tu sedí jako nějaká opice. Jo, takhle se kdysi vtipkovalo v Indii: „Jen opice a Angličani lezou za poledne na slunce.“ Jenže ona opravdu na hlavě nic necítí. Před rokem jí kvůli vážné operaci dutin přesekli nad čelem oba hlavní nervové pletence. Dokonalá anestezie. Necítí žár ani mráz, když si rozčesává vlasy, má dojem, že má nasazenou paruku. Kdyby ji náhodou v parku nějaký feťák praštil zezadu do hlavy, tak by to, pokud by neomdlela nebo rovnou neumřela, snad ani nepostřehla. A kdyby ji opravdu někdo chtěl zabít (důvodů k zabití ženské je po ruce vždy dostatek), tak by ho požádala, aby to udělal pořádně. Nechtěla by umírat zdlouhavě, i když relativně bezbolestně. Příklad jejího tatínka jí úplně stačil – karcinom požíral jedno mozkové centrum za druhým, přesto byl schopen do poslední chvíle racionálně myslet a vědecky pracovat. Ne, ona nechce nijak myslet ani jakkoliv pracovat, vlastně se jí ani nechce žít. Jenomže dobře ví, že si teď žádnou milosrdnou smrt nemůže dovolit. Teď se může akorát tak dusit ve vlastní šťávě i ve vlastní osamělosti a pokračovat v jízdě do Příbrami.

Ema si všimla, že ji znovu pozoruje oko toho muže sedícího před ní. Oko nemrkalo, hledělo pozorně, ale mírně. Po drahné chvíli konečně mrklo a zas se schovalo. Bude asi menší postavy, když se celý schová za sedadlo. Něco jako Hans. Hans je stejně vysoký jako ona, ale ruce má dvakrát větší. Ty jeho divné, citlivé a nebezpečné ruce! Umějí vzít mezi prsty zrnka pšenice a jen po hmatu rozeznat odrůdu; jeho dlaně dokážou bez rukavic odolávat největšímu mrazu, dovedou soustředit energii, která způsobí, že vlákno čtyřicetiwattové žárovky začne doutnat, ty dlaně ale také umějí nadělat strašné modřiny… Ještěže si netroufne na maminku, to by chudák nevydržela. A co když ji maminka šetří a nic neřekne? Jen pánbů ví, co se tam děje, když je v Praze a maminka s dětmi je s ním sama. Ale ona přece musí jezdit do Prahy a shánět klienty, když jí Hans odmítá dávat peníze. Budou snad děti jíst chleba s máslem a medem třikrát denně?

Ema se dál zadumaně dívá z okna, Když se objeví první haldy, ucítí v podbřišku neurčitý pocit nevolnosti. Zvoní mobil. Patří tomu muži, co sedí před ní.

„Ahoj, Lenko! Cože? Špatně tě slyším, miláčku… Jsem zrovna v autobusu… Jo, jo, byl jsem v Praze na Karláku u toho Hanzla na chirurgii... to ti je fakt machr! Dyť víš, v Příbrami mi vůbec nedávali naději, a von mi ten prst doslova vzkřísil… A co ty? Uvidíme se zítra? Mohli bysme jít… Cože? Ty zítra nikam nechceš? Tak v sobotu? Taky ne?! Lenko, ty mi něco tajíš… Ale nepovídej, to já poznám… Tak řekni rovnou, co se děje! No, to snad nemyslíš vážně!… Aha, dochází ti kredit, tak to polož, Leni, já ti zavolám, ano?!“

Muž se nervózně vrtěl na sedadle a chvatně ťukal do mobilu. Obě ženy za ním napjatě čekaly, co z toho bude.

„Haló, Leni, slyšíme se?… Tak mi řekni, co se stalo… Že nemáš chuť mi něco vysvětlovat po telefonu?! Potom mi ale řekni, proč si mi vlastně zavolala, když… Cože?! Ty mě už… Ale to není možný… Vždyť víš, že já a ty… Já, já, já nevím, co si bez tebe počnu?!“
„To nemyslíte vážně, mladý pane, že netušíte, co se děje,“ neudržela se Emina spolusedící. „Dala vám kopačky. No co, bude jiná…“
Muž přikryl mikrofon dlaní a požádal ji skoro prosebně: „Prosím vás, paní, nechte nás na pokoji! Haló, Lenko, jsi tam? Haló!!!… Sakra! Už to položila… Proč se nám do toho mícháte?!“
„Protože je mi jasný, že si s váma jen hrála. Najděte si ňákou solidnější!“ odsekla paní uraženě, ale ve skutečnosti byla se svou intervencí spokojena.

Ostatně muž neměl náladu zabývat se okolím. Znovu zkoušel vytočit Lenčino číslo.
„Nebere to,“ řekl sklesle.
Emy se zmocnil soucit a zvědavost. Po chvíli použila štěrbinu a nenápadně se podívala, co dělá. Seděl nehybně s rukama rozhozenýma podél těla jako střelený do prsou. Setrval tak až do Příbrami, pak namáhavě vstal, strčil mobil do batůžku a vrávoravě vystoupil z autobusu.

„Koukám, že vás to pěkně vzalo,“ usmála se na něj Ema, když ho dostihla na chodníku. „Ale co když ta paní měla pravdu a ta vaše dívka za to nestála?“
„Já bych řek, že spíš já nestojím za nic. Nějak to s holkama neumím.“
„Ale děte! Jednou se určitě najde ta pravá…“
„Přesně tohle mi říká maminka. Už celých pětatřicet let,“ pokusil se o úsměv, úsměv drobný a stydlivý. Konečně ho viděla z anfasu a byla překvapená, že má tak jemný a mladistvý výzor. Vůbec nevypadal na tolik, kolik právě přiznal.
„A co máte s rukou? Nějaké zranění?“
„Jo, málem jsem si ufiknul pásovkou ukazováček. Jsem truhlář, víte? Ale bude to dobrý…“
„Já vím, slyšela jsem vás v autobuse. To byla klika, že jste kápnul na toho dobrého chirurga.“
„Ale vy máte taky nějaký trápení, ne? Viděl jsem to na vás…“
„To jste viděl správně,“ odpověděla měkce. „Můj život je, řekl by básník, jedno velké a nekonečné trápení…“
„A smím se něco zeptat? Věříte v Boha?“
„Snad,“ upadla do rozpaků. „A vy? Věříte, že je Bůh?“
„Jestli věřím?! Já vím, že Bůh je.“

Ema se dívala do jeho upřímné tváře a uvažovala.
Věřit nebo vědět, že existuje Bůh - vždyť je to jen sémantika. Ale stejně, prohlásit „já to vím“, je cosi nad rámec běžného věřícího. Zdá se, že i tento tesař má v sobě sáh Kristovy kuráže. Měla by mu teď položit otázku, na kterou asi čeká: „A proč se mě na to ptáte?“? Ne, nepoloží mu tu otázku. Určitě by to sklouzlo do obvyklého klišé o smysluplnosti utrpení a osvobození skrze naději na spásu.
„Nebudeme se přece tady na ulici pouštět do tak závažných témat,“ řekla nakonec. “Proto teď trochu odbočím. Vy jste zdejší?“
„Nejsem přímo Příbramák, bydlím deset kilometrů odtud. Proč se ptáte?“
„Potřebovala bych truhláře…,“ vysvětlovala s mírným ruměncem ve tváři.
„Proč ne, ale nebude to hned,“ zasmál se a zvedl obvázanou ruku. „Nejdřív tak za měsíc, až se mi haxna jakž takž zahojí. Chcete moje číslo?“
Ema přikývla a roztržitě hledala v kabele svůj mobil. Došlo jí, že se chová naprosto nemožně a nesoudně. Žádného truhláře doma nepotřebují, ona ho tu jednoduše balí jako puberťačka, ačkoli ví, že má manžela a on holku.
„Tak jo. Já jsem Václav a moje číslo je…“
Ema sedí v autobuse. Ne, Ema není sama, jede s Václavem do Příbrami.
„Pamatuješ, Emi,“ vezme ji jemně za ruku, „na týhle trase jsme se poprvé potkali.“
Ema, jak jinak, je zabraná do sebe a dívá se ven z okna do zasněžené krajiny.
Znovu jí stiskne ruku: “Slyšíš mě?“
„Cože?“
„Povídám, že jsme zrovna v tý samý situaci, jako když jsme se poprvé viděli. Bylo to na týhle trase, pamatuješ?“ opakuje Václav trpělivě.
Ema se potutelně usměje a opětuje stisk. Mimoděk nahmátne jizvu na jeho ukazováčku, okamžitě povolí sevření a omluvně ji pohladí konečky prstů.
„V pohodě, už to nebolí,“ ubezpečuje ji Václav.
Hm, už to nebolí, zahojilo se. Všechno? Její život udělal za toho půlroku, co se zná s Václavem, pár dalších parádních kotrmelců. Přesto je to jiný život, skutečnější a smysluplnější. Už jí tolik nebolí, nemačká k zemi, nedusí a nepřivádí k myšlenkám na smrt. Jistě, soudní tahanice s Hansem jí dávají zabrat, právě tak příznaky autismu malého Honzíka, ani s penězy to není zrovna růžové, přesto přese všecko má pocit, že opravdu žije.

„Dívala ses z vokna jako teď, ale vypadalas hrozně utrápeně.“
„Tys taky nebyl zrovna v nejlepší kondici. Volala ti bývalá přítelkyně a…“
„…slavnostně oznamovala, že je už nadobro bývalá, viď?“ pohraje si Václav se slovíčky. „ A ta paní vedle tebe byla chytrá jak rádio a radila mi, abych se na ni vykašlal, že to není holka pro mě a prej bude jiná. A měla pravdu!“
„A opravdu si myslíš, že to nebyla dívka pro tebe?“ Ema opatrně volí slova, tohle téma bylo doposud tabu. „Vlastně o ní vůbec nic nevím… Třeba se k tobě hodila… Jak se vlastně jmenovala? Lenka?“
„Nooo, spíš Myšlenka.“
„Jakže?!“
„Říkal jsem ti přece, Emičko, že to s ženskejma neumím. Když jsem tě ale uviděl, i když takovou ztrápenou, hned jsem tě chtěl, chtěl za každou cenu. A protože jsi nereagovala na mý trapný pokusy o rozhovor, zkusil jsem to přes soucit. Okamžitý nápad s mobilem a kopačkami od přítelkyně…“

„Ty syčáku!“ zmáčkla mu prudce ruku, až sykl bolestí.



Napísal: Andrej Hora
Ilustračná fotografia: pixbay.com, autor Free-Photos (CC0 1.0)
Ďalšie poviedky zo zbierky Žena TU.




Baba Slováková

3 komentáre:

Ďakujem vám všetkým za komentáre. Komentovať môžete i anonymne, bez google účtu. Pripojte však, prosím, aspoň krstné meno alebo pseudonym :)

Môžete sa prípadne pýtať i prostredníctvom e-mailu, rada vám zodopoviem na otázky: babieleta@gmail.com
Móda nemá vek! Zdraví Baba

TÉMY

TÉMY ČLÁNKOV:

INSTAGRAM


Instagram