Našla som si dnes v pošte: "Ahoj, sestrička, po víkende som bez nálady, od politiky si dávam odstup. Našiel som jednu staršiu poviedku, možno sa Ti bude hodiť..."
Člověk a pes
Zvon na věži břevnovského kláštera odbíjel
poledne. Chvějivý tón pronikal houštinou, klouzal po černé nehybné hladině
rybníka, prolétl kolem bříz nad mokřadem a pak se volně rozlil po travnaté
pláni. Člověk a pes stáli proti sobě těsně u vody a několik vteřin si hleděli
do očí. Oči. Pozorné lidské a čtverácké psí. Pak se ruka člověka vymrštila a její
pohyb se přenesl na tělo psa. Vypjalo se do výskoku, pak následoval úder o
hladinu, rozhoupání leknínů, šplouchání, chňapání, chrčení, škrábání drápů o
betonem zpevněný břeh, crčení stékající vody a nedočkavé mlaskání mokrých tlap.
A znovu totéž podruhé, potřetí, podesáté.
Člověk
přijímal tuto hru trochu z donucení, ale pes ji považoval za nepochybně
nejlepší zábavu. Neúnavně se vrhal doprostřed temného rybníka, lovil houpající
se dřevo a s radostným hvízdáním spěchal zpět k člověku.
Jak rozdílně lze vnímat pravé poledne horkého
srpnového dne, kdy zajíkavý zvon a vlhké přítmí naplňují prostor pod smutečními
vrbami podivnou melancholií… Vzpomněl si na svou ženu. Ne, nevzpomněl, myslil
na ni pořád. Kde je v tuto chvíli ona? Jistě někde u vody anebo na obědě
v restauraci. Laská se s vlnami nebo se sluní, možná nemyslí na nic, nebo
se něčemu směje, možná jazýčkem ochutnává zmrzlinu nebo usrkává ledovou kávu. A
on? Trčí v Praze u břevnovského kachňáku, v mokrých sandálech, s hořkostí
na jazyku, zhrzený, sám se psem, kterého mu nechala místo sebe.
„Koneckonců je to tvůj pes,“ řekla mu a
pěstěným ukazováčkem pohrozila psovi: „Poslouchej páníčka a buď hodnej!“
A pak ještě: „Když člověk zůstane sám, tak mu
teprve dojde, co pro něj pes, ta jeho věrnost znamená.“
Ano, psí věrnost, jak nevhodný pojem do světa
lidí. Plave, běží, plazí se k člověku a oddaně líže ruku, která hladí
nebo trestá. Neví nic o zradě a odpuštění, o možnosti rozchodu a zapomnění. Psi
skládají sliby slavné, věčné…
Náhle si uvědomil, že pes stále plave
uprostřed rybníka a nevrací se.
Začal volat, naléhat: “Tak bude to?!“
Nic, žádná změna, žádné přibližování, jen
sotva slyšitelné pravidelné pádlování a těžký namáhavý dech. Není pochyb, pes v něčem uvízl, zamotal
se do kořenů leknínů nebo do vlasce pytláka. Jak je tu hluboko a co je na dně?
V mžiku shodil sandály, kraťasy i tričko.
Voda byla teplá, olejnatá, z bahnitého dna se co chvíli uvolnil vějíř
páchnoucích bublin. Kráčel po prsa ponořený v černé vodě vstříc prosebným
vytřeštěným očím. Jak se přibližoval, pes stupňoval úsilí plavat mu vstříc.
Marně. Těsně před ním narazil nohama na velkou větev. Ztěžklá vodou už
neplavala, zčernalé vzpřímené haluze zůstaly několik centimetrů pod hladinou.
Na jednu z nich se pes zachytil obojkem. Stačilo kousek couvnout, pootočit
se o čtvrt kruhu a byl by volný, ale to by znamenalo neplavat k člověku,
porušit věrnost, myslet na sebe…
Uvolnil slizkou větev zpod obojku a poručil
psu: „Ke břehu!“
Pes plaval tiše spěšnými křečovitými pohyby,
namáhavě vylezl na břeh a celý zplihlý obrátil zrak k člověku. Nesetřásal
vodu, neotíral se o stromy ani se neválel v trávě, jen překvapeně a vděčně
zíral na svého zachránce, který sbíral svršky a boty. Okamžitě vyrazili
k domovu. Divná dvojice – polonahý zablácený člověk a k jeho stehnu
přitisknutý urousaný pes s topornou chůzí ovce.
„Hele, tomu člověku se stala nějaká nehoda,“
řekli si lidé, „ale ten pes, jen se podívejte, jak ho ten věrnej pes podpírá!“
Napísal: Andrej Hora
Ilustračný obrázok: Bruno Cervera, CC0 License
Zdravím! Milujem literatúru, z ktorej sála človečenstvo. Mám slzy v očiach a hrču v hrdle. Pozdravujte brata. Prajem pekný deň!
OdpovedaťOdstrániťĎakujem, odovzdám pozdrav.
OdstrániťTak teď jsem uronila slzu. Krása. Díky.
OdpovedaťOdstrániťskvela pointa na konci ; ))
OdpovedaťOdstrániťViem co to je zrazu po 15.rokoch..byt bez neho..pomaly budu dva roky ,ze nas je uz v psom nebicku ale boli a chyba stale K.Z.
OdpovedaťOdstrániťKrásné!!! Anežka
OdpovedaťOdstrániť