Andrej Hora: Žena ve vlaku

Ještěže tu první lásku, která by nás jinak roztrhala na kousky, zaspíme.
Thomas Mann





Žena ve vlaku



Nádraží v České Lípě je železničním uzlem, kde se pravidelně a spořádaně míjejí vlaky ze tří směrů. Navzdory své důležitosti však bývá navečer všedního dne téměř liduprázdné, o víkendu přímo osiřelé a smutně potemnělé. Toho večera, byla to první květnová sobota, však svítilo barvami dívčích šatů a znělo smíchem rozjařených mladíků. Jen Petr Bauch stál mlčky a zamračeně hleděl k návěstí, které se už propadalo do tmy.

„Proč mě od sebe odháníš, Petře? Ty už mě nemáš rád?“ zeptala se Miluška.
Nespěchal s odpovědí, vlak měl dorazit každou minutu, krom toho se ho ptala na stejnou věc už posté. Napadlo ho jen, že udělal dobře, když ty její kufry postavil mezi ně. Teď se k němu nemůže přiblížit, chytit ho za rukávy a cloumat z něho odpověď.
„Anebo si se zakoukal do nějaký jiný?!“ Miluščin hlas se lámal do tragické polohy.
„Ne, to víš, že ne,“ zavrčel. „Chci bejt chvíli svobodnej, dělat si, co se mi zlíbí. Žít tady a teď, nemyslet na budoucnost.“
„Ale vždyť jsme tu budoucnost plánovali spolu…,“ vzlykala.
Ozvalo se zahoukání, žlutavá kola reflektorů se rychle blížila. Mládež se dál hlučně bavila, nikdo nevěnoval tomuto vlaku pozornost, jen Petr, Miluška a jakýsi muž v dělnické čepici mu vykročili vstříc ke druhé koleji.
„Tak se měj, Miluš,“ pronesl co nejvíc neutrálně, když jí stavěl kufry na plošinu.
Dívala se na celá bezradná, přemáhajíc zklamání. Neřekla si o to, ale vytušil, že si moc přála, aby je odnesl dál, aby i ji vyprovodil až do vagonu.
„Nemusím ti je hodit dovnitř, že ne? Vždyť to nemáš těžký…“
Jo, mám to vysloveně lehký, pomyslela si hořce.

Stál venku a díval se, jak si odkládá zavazadla, jak si sedá v prázdném vagonu a zavile nastavuje jeho pohledu jen ztrápený profil. A jeho tvář, ozářená mdlým světlem zářivek lokálky, vypadala jako tvář zaujatého návštěvníka zoo za sklem terária. Pak se vlak rozjel a na té tváři se objevil výraz úlevy.
Ano, Petr Bauch byl rád, že se mu podařilo naložit do vlaku Milušku, oba kufry, všechny ty její výčitky a promyšlené plány na budoucnost a poslat k čertu. Vlaky jsou spolehlivé, odjíždějí a přijíždějí podle jízdního řádu, toho vezou tam, tamtoho zas jinam. On, Petr Bauch, za tři minuty nasedne do jednoho z nich a s celou touhle bandou se nechá odvézt na zábavu do Horní Police.
V tom prvním vlaku se zatím dál a dál veze žena, vlastně ještě dívka, jménem Miluška. Její myšlenky jsou chmurné, květnový večer bezútěšný, vlak protivně studený a cizí. Jak ráda jezdila s Petrem na výlety nebo na tancovačky touhle rozviklanou lokálkou! Teď je jí ten rachotící železný červ z té duše protivný. Odnáší ji ve svých špinavých útrobách kamsi do noci, kde není žádný Petr, kde není vůbec nic…

Přesně v polovině první květnové neděle jede vlakem jiná dívka. Jmenuje se Marika a je tak mlaďoučká, že by u ní i shora uvedená oprava z ženy na dívku působila nepatřičně. Marika se usmívá na celý májový svět, Marika je šťastná, Marika je zamilovaná. Co na tom, že ji nad ránem máti strašně vyčinila za pozdní příchod z tancovačky, co na tom, že ani pak máti nevychladla a počkala si, až se po flámu trochu vyspí, aby jí to kázání mohla znovu naservírovat ještě před obědem? Po první větě se Marika omluvila, že jako musí na záchod, a vytratila se z domu. Tak je bez oběda, no a co?! Marika nepotřebuje jíst ani pít, nevadí jí hrozby ani prosby ani rady, neznepokojuje ji ani skutečnost, že nemá lístek. No a co? Když ji z vlaku vyhodí, půjde pěšky, vždyť je to kousek.

„Přistoupili?“ zahlaholí starší průvodčí hned ode dveří.
Dívka k němu instinktivně obrátí obličej, ale výraz radostného vytržení nezmizí. Průvodčí se zastaví, kleštičky nečinně zavěšené na pravém předloktí.
„To je tam hezky, co? Kam jedeš?“
„Do Lípy,“ ukáže mu krásné bílé zuby.
„Aha!“ pozorně se na ni zadívá. „A co tam?“
Odpoví mu smíchem a ruměncem.
„Jo takle, ty jedeš za svým klukem!“ spiklenecky přimhouří obě oči. „Máš ho asi moc ráda, viď?“
„Uhm,“ přisvědčí pyšně.
„Tak ať ti to vyjde,“ usměje se na ni a dodá napůl vážně: „To víš, ti mladí kluci…Dej si bacha, holka!“
Marika mu poděkuje za radu zvonivým smíchem bez ruměnce.

Zvonek s nápisem PETR BAUCH drnčí ve ztichlém domě pěkně protivně. Chvíli nic, pak se dveře otevřou, i když jen napůl, Petr vyklouzne na chodbu a hned za sebou přibouchne.
„Jak jsi přijela? Vlakem?“ vyhrkne.
„Cože?“
Marika na něho nechápavě hledí, jak tam stojí celý pobledlý a rukou si rozpačitě mne svraštělé čelo.
„Ona taky přijela vlakem,“ prohodí a zcela zbytečně dodá: „Miluška, víš?“
„Cože?!“
S Marikou se zatočí svět, zachytí se zábradlí a klesne na první schod. Petr Bauch vzdychne, posadí se vedle ní a svěsí hlavu.
„Když jsem se ráno vrátil z Police, čekala mě před bytem i s těmi svými kufry,“ vysvětluje někam do shrnutých tepláků. „Co jsem měl dělat, když už se s nimi vláčela až z nádraží?“
Marika ho skoro nevnímá. Uchem rozeznává jen to bojácné chvění v jeho hlase. Oči hledí do prázdna, ale před vnitřním zrakem se jako smyčka pořád dokola otevírají a zavírají jedny a tytéž dveře. Kmitají spěšně, dokonce ten pohyb zrychlují jako rozjíždějící se vlak. Přesto při každém pootevření lze zahlédnout postel a bílý svetr.
Marika pochopila. Včerejší bezesná noc, kdy s Petrem Bauchem rozzářenýma očima načrtli na nebe svou nádhernou budoucnost, skončila šedivým ránem a stala se jasným dnem. Jasným a bílým jako ten svetr na posteli. Ano, na té posteli, kde se poprvé v životě milovala, na posteli, kde teď leží Miluščin bílý svetr.

Mlčeli. Z nedalekého nádraží se ozvalo zahoukání vlaku.
„Už musím jít, ale…,“ konečně promluví Marika, „ale chtěla bych, abys mi vrátil tu fotku, co máš, tedy asi měl, předpokládám, na nočním stolku. Teď hned.“
„Pochop mě, Mariko! Copak jsem ji měl vyhodit násilím?! Vždyť víš - včera večer jsem ji posadil do vlaku a řek, že je navždy konec. A vidíš to…“
„Nic ti nevyčítám, nic po tobě nechci. Jen tu fotku. Přineseš mi ji?“
Petr Bauch vyskočí a hmátne do kapsy pro klíče. Její chladná věcnost ho dočista rozhodila.
„Sakra!“ zaúpí. „Zabouch jsem si a nemám klíče.“
„Jasně,“ řekne Marika trpce a zvedá se k odchodu. „Tak slušně zaťukej, on ti snad někdo otevře. Já jdu.“





Napísal: Andrej Hora
Ilustračná fotografia: pixbay.com, autor StockSnap (CC0 1.0)
Ďalšie poviedky zo zbierky "Žena" nájdete TU.


Baba Slováková

2 komentáre:

  1. Váš bratr opravdu píše dobře, úplně ty postavy před sebou vidím a hlavní mužský hrdina je dost typický z... (slovo na 4 bez samohlásek).

    OdpovedaťOdstrániť
    Odpovede
    1. Ďakujem, brácha sa poteší!
      Tento príbeh poznám (nie je môj). Miluška uhnala hlavného hrdinu do manželstva, i dve deti mu povila. Aj tak sa napokon rozviedli...

      Odstrániť

Ďakujem vám všetkým za komentáre. Komentovať môžete i anonymne, bez google účtu. Pripojte však, prosím, aspoň krstné meno alebo pseudonym :)

Môžete sa prípadne pýtať i prostredníctvom e-mailu, rada vám zodopoviem na otázky: babieleta@gmail.com
Móda nemá vek! Zdraví Baba

TÉMY

TÉMY ČLÁNKOV:

Instagram