Ještěže tu první lásku, která by nás jinak roztrhala na kousky, zaspíme.
Thomas Mann
Žena ve vlaku
Nádraží
v České Lípě je železničním uzlem, kde se pravidelně a spořádaně míjejí vlaky
ze tří směrů. Navzdory své důležitosti však bývá navečer všedního dne téměř
liduprázdné, o víkendu přímo osiřelé a smutně potemnělé. Toho večera, byla to
první květnová sobota, však svítilo barvami dívčích šatů a znělo smíchem
rozjařených mladíků. Jen Petr Bauch stál mlčky a zamračeně hleděl
k návěstí, které se už propadalo do tmy.
„Proč
mě od sebe odháníš, Petře? Ty už mě nemáš rád?“ zeptala se Miluška.
Nespěchal
s odpovědí, vlak měl dorazit každou minutu, krom toho se ho ptala na stejnou
věc už posté. Napadlo ho jen, že udělal dobře, když ty její kufry postavil mezi
ně. Teď se k němu nemůže přiblížit, chytit ho za rukávy a cloumat z něho
odpověď.
„Anebo
si se zakoukal do nějaký jiný?!“ Miluščin hlas se lámal do tragické polohy.
„Ne,
to víš, že ne,“ zavrčel. „Chci bejt chvíli svobodnej, dělat si, co se mi zlíbí.
Žít tady a teď, nemyslet na budoucnost.“
„Ale
vždyť jsme tu budoucnost plánovali spolu…,“ vzlykala.
Ozvalo
se zahoukání, žlutavá kola reflektorů se rychle blížila. Mládež se dál hlučně
bavila, nikdo nevěnoval tomuto vlaku pozornost, jen Petr, Miluška a jakýsi muž
v dělnické čepici mu vykročili vstříc ke druhé koleji.
„Tak
se měj, Miluš,“ pronesl co nejvíc neutrálně, když jí stavěl kufry na plošinu.
Dívala
se na ně celá bezradná, přemáhajíc
zklamání. Neřekla si o to, ale vytušil, že si moc přála, aby je odnesl dál, aby
i ji vyprovodil až do vagonu.
„Nemusím
ti je hodit dovnitř, že ne? Vždyť to nemáš těžký…“
Jo,
mám to vysloveně lehký, pomyslela si hořce.
Stál
venku a díval se, jak si odkládá zavazadla, jak si sedá v prázdném vagonu a
zavile nastavuje jeho pohledu jen ztrápený profil. A jeho tvář, ozářená mdlým
světlem zářivek lokálky, vypadala jako tvář zaujatého návštěvníka zoo za sklem
terária. Pak se vlak rozjel a na té tváři se objevil výraz úlevy.
Ano,
Petr Bauch byl rád, že se mu podařilo naložit do vlaku Milušku, oba kufry,
všechny ty její výčitky a promyšlené plány na budoucnost a poslat k čertu.
Vlaky jsou spolehlivé, odjíždějí a přijíždějí podle jízdního řádu, toho vezou
tam, tamtoho zas jinam. On, Petr Bauch, za tři minuty nasedne do jednoho
z nich a s celou touhle bandou se nechá odvézt na zábavu do Horní
Police.
V tom
prvním vlaku se zatím dál a dál veze žena, vlastně ještě dívka, jménem Miluška.
Její myšlenky jsou chmurné, květnový večer bezútěšný, vlak protivně studený a
cizí. Jak ráda jezdila s Petrem na výlety nebo na tancovačky touhle
rozviklanou lokálkou! Teď je jí ten rachotící železný červ z té duše
protivný. Odnáší ji ve svých špinavých útrobách kamsi do noci, kde není žádný
Petr, kde není vůbec nic…
Přesně
v polovině první květnové neděle jede vlakem jiná dívka. Jmenuje se Marika
a je tak mlaďoučká, že by u ní i shora uvedená oprava z ženy na dívku
působila nepatřičně. Marika se usmívá na celý májový svět, Marika je šťastná,
Marika je zamilovaná. Co na tom, že ji nad ránem máti strašně vyčinila za
pozdní příchod z tancovačky, co na tom, že ani pak máti nevychladla a
počkala si, až se po flámu trochu vyspí, aby jí to kázání mohla znovu
naservírovat ještě před obědem? Po první větě se Marika omluvila, že jako musí
na záchod, a vytratila se z domu. Tak je bez oběda, no a co?! Marika
nepotřebuje jíst ani pít, nevadí jí hrozby ani prosby ani rady, neznepokojuje
ji ani skutečnost, že nemá lístek. No a co? Když ji z vlaku vyhodí, půjde
pěšky, vždyť je to kousek.
„Přistoupili?“
zahlaholí starší průvodčí hned ode dveří.
Dívka
k němu instinktivně obrátí obličej, ale výraz radostného vytržení nezmizí.
Průvodčí se zastaví, kleštičky nečinně zavěšené na pravém předloktí.
„To
je tam hezky, co? Kam jedeš?“
„Do
Lípy,“ ukáže mu krásné bílé zuby.
„Aha!“
pozorně se na ni zadívá. „A co tam?“
Odpoví
mu smíchem a ruměncem.
„Jo
takle, ty jedeš za svým klukem!“ spiklenecky přimhouří obě oči. „Máš ho asi moc
ráda, viď?“
„Uhm,“
přisvědčí pyšně.
„Tak
ať ti to vyjde,“ usměje se na ni a dodá napůl vážně: „To víš, ti mladí
kluci…Dej si bacha, holka!“
Marika
mu poděkuje za radu zvonivým smíchem bez ruměnce.
Zvonek
s nápisem PETR BAUCH drnčí ve ztichlém domě pěkně protivně. Chvíli nic,
pak se dveře otevřou, i když jen napůl, Petr vyklouzne na chodbu a hned za
sebou přibouchne.
„Jak
jsi přijela? Vlakem?“ vyhrkne.
„Cože?“
Marika
na něho nechápavě hledí, jak tam stojí celý pobledlý a rukou si rozpačitě mne
svraštělé čelo.
„Ona
taky přijela vlakem,“ prohodí a zcela zbytečně dodá: „Miluška, víš?“
„Cože?!“
S
Marikou se zatočí svět, zachytí se zábradlí a klesne na první schod. Petr Bauch
vzdychne, posadí se vedle ní a svěsí hlavu.
„Když
jsem se ráno vrátil z Police, čekala mě před bytem i s těmi svými kufry,“
vysvětluje někam do shrnutých tepláků. „Co jsem měl dělat, když už se s nimi
vláčela až z nádraží?“
Marika
ho skoro nevnímá. Uchem rozeznává jen to bojácné chvění v jeho hlase. Oči hledí
do prázdna, ale před vnitřním zrakem se jako smyčka pořád dokola otevírají a
zavírají jedny a tytéž dveře. Kmitají spěšně, dokonce ten pohyb zrychlují jako
rozjíždějící se vlak. Přesto při každém pootevření lze zahlédnout postel a bílý
svetr.
Marika
pochopila. Včerejší bezesná noc, kdy s Petrem Bauchem rozzářenýma očima
načrtli na nebe svou nádhernou budoucnost, skončila šedivým ránem a stala se
jasným dnem. Jasným a bílým jako ten svetr na posteli. Ano, na té posteli, kde
se poprvé v životě milovala, na posteli, kde teď leží Miluščin bílý svetr.
Mlčeli.
Z nedalekého nádraží se ozvalo zahoukání vlaku.
„Už
musím jít, ale…,“ konečně promluví Marika, „ale chtěla bych, abys mi vrátil tu
fotku, co máš, tedy asi měl, předpokládám, na nočním stolku. Teď hned.“
„Pochop
mě, Mariko! Copak jsem ji měl vyhodit násilím?! Vždyť víš - včera večer jsem ji
posadil do vlaku a řek, že je navždy konec. A vidíš to…“
„Nic
ti nevyčítám, nic po tobě nechci. Jen tu fotku. Přineseš mi ji?“
Petr
Bauch vyskočí a hmátne do kapsy pro klíče. Její chladná věcnost ho dočista
rozhodila.
„Sakra!“
zaúpí. „Zabouch jsem si a nemám klíče.“
„Jasně,“
řekne Marika trpce a zvedá se k odchodu. „Tak slušně zaťukej, on ti snad někdo
otevře. Já jdu.“
Napísal: Andrej Hora
Ilustračná fotografia: pixbay.com, autor StockSnap (CC0 1.0)
Ďalšie poviedky zo zbierky "Žena" nájdete TU.
Váš bratr opravdu píše dobře, úplně ty postavy před sebou vidím a hlavní mužský hrdina je dost typický z... (slovo na 4 bez samohlásek).
OdpovedaťOdstrániťĎakujem, brácha sa poteší!
OdstrániťTento príbeh poznám (nie je môj). Miluška uhnala hlavného hrdinu do manželstva, i dve deti mu povila. Aj tak sa napokon rozviedli...