Andrej Hora: Žena z Rejčkova



Člověk ztrácí paměť, když přestává milovat. 
Otokar Březina

Na kraji lesa u křižovatky dvou cest stojí žena a muž. Žena má krátké melírované vlasy, lehkou blůzku a dlouhou sukni. 
S rukama za zády se opírá o silný smrk, vlněná sukně se lepí na drsnou kůru a dává vyniknout štíhlé siluetě.

Muž je ramenatý, má na sobě zelený lesnický stejnokroj a klobouk se sojčím pírkem, přes rameno koženou torbu, v pravé ruce cigaretu. 


Hovoří spolu, ale zároveň pozorují zpoza převislých větví krajáče tři muže, kteří se blíží k Čertovu kameni. Ti tři chlápci nejsou místní, ale ten vpředu se slamákem to tu asi zná, když jim dělá průvodce. Druhý je dlouhán, má batoh a kšiltovku, třetí poutnickou hůl a na krku foťák. 
Takže turisté? Nebo poutníci? Na tom nesejde, ale zvláštní je, že se zničehonic rozhodli vylézt na tu obří hromadu kamení. Šplhají opatrně vzhůru jako nemotorní krabi. Konečně jsou všichni tři na ploském temeni a vítězoslavně se rozhlížejí. Ženu a muže za větvemi smrku však nevidí, dokonce ani rozhled po okolí je asi nijak zvlášť nenadchne, protože jen co si symbolicky cvaknou čehosi z petlahve, dají se do slézání. Zjevně je to větší problém než cesta vzhůru – obří hlava kamenného čerta se u krku výrazně zužuje. Ti tři se radí, gestikulují a okukují skálu ze všech stran. Pak dlouhán učiní první pokus o sestup, ale jeho nohy bezmocně komihají dobrý půlmetr nad další podestou. Ostatní dva mu spěšně pomohou zpátky nahoru.

 
Muž v zeleném se pobaveně zasměje. Dobře ví, že ve skutečnosti to vůbec není vysoko, ale z opačné perspektivy to vypadá hrozivě. Žena si zhluboka vzdychne a zvrátí hlavu do husté koruny nad sebou.
„Koukám, že se dobře bavíš, Zdeňku,“ prohodí.
„Docela jo, jsem zvědav, jak teď ti tři kašpaři slezou dolů.“
„Na to jsme sem ale nepřišli. Mám tam dole lidi…“
„Já vím, Juditko, dyť já tě poslouchám,“ otočí se k ní Zdeněk a rozpačitě si pohladí kníry.
„Občas si taky připadám jako kašpar,“ řekne Judita trpce, „ale ty na mé pocity už dávno nejsi zvědavej…“
„Zvědavej? Já ti spíš nerozumím, Juditko.“
„Nerozumíš?! Je až tak těžké vžít se do pocitů ženy, která je na všecko sama?“
Ale vždyť zvládáš, Judit... Kolem hospody i kolem zahrádky…“ 
Zdeněk horlivě zamačkává patou oharek, aby získal čas. 
„A co se tejče nás dvou… Víš, kolem hájenky je taky staráního, nemysli si. Jo, kdyby sem bydlel tady ve vsi, to by bylo jiný, všecko blíž…“
Judita na něj upře pohled plný hněvu. Má na jazyku jízlivou poznámku: Když si od podzimka doposled chodíval, tak ti to nebylo daleko, viď?! Vytopená hospoda, jídlo, pití, pak i ženská v posteli – to ti stálo za námahu, že jo?! 
Přesto sama sebe překvapí příkladnou trpělivostí. 
„Vždyť já vím… Taky neříkám, že to musí být hned a každý den… Ale chodíš málo, jsem pořád sama… tak sama.“
„Uhm,“ odkašle si Zdeněk. „Dyť to tak bylo i doteďka, ne? Jak dlouho jsi … todlecto… jak dlouho jsi sama? Čtyři roky?“
„Pět,“ řekne Judita.
Rozhovor utichne.
Proč? 


Oba teď myslí na totéž – na těch pět roků, které Judita, hostinská z Rejčkova prožila od smrti svého muže. Na počátku to u ní bylo jako z knihy Genezis – jen samá houšť a poušť. Hospodu i domácnost obsluhovala jako stroj, do černých šatů halila jen černé myšlenky, pětačtyřicetileté tělo jako kdyby neexistovalo. Nesnažila se to změnit, jak jí radila sestřenice Bohunka, nesnažila se ani „začít žít“, jak poroučela kamarádka Silva. 
Ona nic začínat nechtěla, přesto žila. První rok jako ve snách, vše černé a beznadějné. Druhý rok jako prvý, jen bez těch černých šatů, kterým ženy připisují bolest a oddanost zemřelému, zatímco muži pod nimi větří odpíranou touhu. Třetí byl jako čtvrtý – sedm dní v týdnu netečná vůči pohledům chlapů v hospodě, právě tak jako vůči podezíravým očím jejich žen na ulici. A pátý? Aha! No to se podívejme, vždyť ten pátý rok bylo všechno jinak!


Už ani sama přesně neví, kdy a jak to začalo. Zdeněk sedával v hospodě jako každý jiný. Nebyl ani zamlklý, ani přespříliš mluvný. Nesnažil se s ní špičkovat jako ostatní, jen když se připozdilo a všichni už měli tak akorát, vyhledával pokradmu její oči a zdlouha se do nich vpíjel. Bylo jí to nepříjemné, dokonce jí to pobuřovalo, ale zároveň lechtivě zneklidňovalo a neodolatelně vábilo. Tušila, že ač reaguje pohoršeně, nebo se přemile usmívá, nebo předstírá absolutní lhostejnost, všechno je to stejně pro kočku. Stejně se jí pokaždé roztřásla kolena pod dlouhou sukní, kterou se v zimě i v létě snažila zdůraznit svou asexuálnost. Pokoušela se problém vyřešit hlavou, namluvit si, že je to přece ten holkař Zíků, jenže... jenže on s tím v posledních letech nějak přestal. Pravda, občas na tancovačce šel do kola s tou nebo tamtou, pak tanečnici jako za starých časů pozval do výčepu na kalíšek griotky. Přiťukli si, vypili, on poděkoval a to bylo všecko. Zdržel se ještě minutku, než zvedla oči od roztočeného piva, zvolna položil prázdné kalíšky na pípu a krátce se jí pohledem zabodl do zorniček. Jako by říkal: Takhle je to v pořádku? Pak se vrátil ke stolu a ten večer už netančil.
A jednou přijela na návštěvu Silva. Stály spolu za výčepem, když tu najednou přišel Zdeněk a bez varování ji pozval do kola. Že prý to jeden tanec kamarádka zvládne za ni. Chtěla odmítnout, ale Silva jí dupla na nohu a vystrčila ji zpoza pultu.
Panebože, to byl tanec! Jeho ruce ji tiskly pas jako kleště, málem se kolem něj vznášela. Zatmělo se jí před očima, pamatuje si ještě, že jí nějak Silva přispěchala na pomoc, dala něčeho napít. Jo, Silva, ta to má všecko na svědomí. Flirtovala s kdekým, vyprovokovala divokou pitku a pak se někam zdejchla s mladým Jerolímkem. Jistě schválně, aby ona v té kaši zůstala sama. Všichni se odkulili domů, jen Zdeněk tam seděl sám a pokuřoval. Byl naprosto střízlivý a když na ní hleděl, ten pohled se lehounce usmíval a říkal znova: Takhle je to v pořádku? Ale stejně je Silva kamarádka, když to nikomu neřekla. Fakt je dobrá. Ani tenkrát, ani nikdy během posledního roku.


Také Zdeněk myslí na oněch pět let, ne, nedejme se zmást tím, že mluvil o čtyřech. Náramně dobře si pamatuje, jak potají sledoval bledou vdovu u čerstvého hrobu, jak se kochal její štíhlou postavou a nechával se unášet jedinou myšlenkou: Jednou budeš moje! Trvalo mu to čtyři roky. A musel se snažit, hlídat spoustu věcí. Zejména sebe, to znamená především své pití, o něco méně zálety, dále trochu svůj zevnějšek a pak ještě Lojzu Jílků a Bavoráka. Lojza se naštěstí odepsal sám – v koňkovické hospodě se hned napoprvé zasnoubil s lahví slivovice, kterou třímala ručka jakési přítulné ženštiny. Prý příbuzná hospodské z Moravy. Obě to na něj šikovně nahrály a už za půl roku se ťulda musel ženit. S Bavorákem to bylo horší. Ten žádný problém s pitím neměl a s ženami byl opatrný. Z Němec si přivezl slušný důchod a zánovní BMW. I jako chlap byl přes svůj věk podezřele zachovalý. Dobrá partie, řekla by leckterá, ale pro Juditu prý vždycky znamenal jen slušného hosta. Slušného v chování se k ženám i k tringeltu. Zatracený Bavorák! Tolik slušnosti v té jeho bavorské hubě, tolik okázalosti v poschoďové chalupě a ve velkopansky šlechtěné zahradě! Ať si, stejně mu to všechno nebylo nic platné. Juditka si vybrala jeho, chudého samotáře, co má jen starou hájenku a ukašlanou dvěstěpadesátku. Ale nepřišlo to jen tak zničehonic. Musel na to jít šikovně, potřeboval o své nápravě postupně přesvědčit úplně všechny, dokonce i sám sebe. Jak chlapi vycítí, že mu jde jen o Juditku, o tu „naši paní Juditku“, na kterou má právo kdejaký nezadaný, zesměšní ho a všechno pokazí. Proto se krotil, pil a mluvil málo, jednou, maximálně dvakrát si skočil s nějakou holkou.  To aby chlapi mohli říct: „No jo, Zdeňda se nezapře, ten musí furt prohánět ňákou sukni.“ Uvědomoval si také, že to uhrančivé rejpání se v Juditčiných očích není právě projevem taktu, ale měl už zkušenost, že to zabírá. K tomu všemu potřeboval ještě vhodnou příležitost, šťastnou souhru okolností.

A ta přišla v podobě té štramandy Silvie. Panečku, ta vám převrátila hospodu naruby, chlapi polykali naprázdno, až nakonec všechny chutě utopili v lihu… Ten holomek Jerolímek! On jediný si s ní užil… 

Judita nervozně zaklepe dřevákem o patu smrku.
 „Hele!“ ukazuje Zdeněk místo odpovědi na poutníky. „Ti tři už jsou dole. Sedí támhle na mezi a léčí se z toho šoku!“  
V ten okamžik se tři dotyční zvednou a pomalu jdou ke vsi.
„Ach jo,“ vzdychne si Judita, „určitě zajdou do hospody… No, snad jim starej Kaňka natočí aspoň pivo…“
„Anebo Bavorák,“ prohodí Zdeněk. „Ten je tam určitě taky, že jo?“
„Je tam taky. No a?“
„No nic, jen že tam je častěji než zdejší.“
„Neřekla bych… Záleží na tom?“
„Náplava, frajírek, německej seladon…“
„Nezajímá mě odkud přišel a jakej je. Vůbec mě nezajímá! Chci vědět, jak to bude s námi!“ Juditin hlas zní čím dál naléhavěji.

Zatím tři muži klesají úvozem k Rejčkovu. Prohlížejí si zahrady obehnané nízkými dřevěnými ploty, které tu a tam podpírá balvan nebo převrácený kamenný žlab. U prvního domu se ten nejstarší zastaví a namíří fotoaparát na výklenek ve štítu. Dlouhá hůl mu poslouží jako stativ.
„Panenka Maria Rejčkovská,“ zasměje se průvodce v slamáku.
„Hezké uvítání, takzvané umění inzitní,“ řekne fotograf.
„Ještě aby měli votevřeno v hospodě,“ přidá se dlouhán s kšiltovkou.
Hospoda stojí na návsi proti rybníku, čtyři okna do ulice a vchod na levoboku. Zamčeno. Cože? 

„Maj zavřeno? V sobotu?!“ vyděsí se dlouhán.
„Asi to tak bude. Máme smůlu…,“ řekne fotograf.
„To ne, hoši, tady maj denně,“ ujišťuje průvodce. „Hele, tady píšou: sobota 14:00 – 22:00. No a máme nejmíň půl čtvrtý.“
V zámku to cvakne a dveře se otevřou.
„Brej den, pánové,“ nejistě se na ně usmívá malý šedovlasý mužík. „Kelnerka si vodskočila na houby, tak jí to tu vartujem…“
„A můžem taky?“
Stařík otevře dokořán a muži vejdou do výčepu. Ticho a prázdno, jen v rohu u okna sedí zachovalý padesátník a mladíček s kšandami přes nahá opálená záda.
„Chcete natočit pivo, hoši? Máme desítku Bernarda,“ ptá se starý. „Jesli chcete i něco k jídlu, tak budete muset počkat na kelnerku… i když nevím, von tu byl včera tendlecten… mysliveckej candrbál, všecko je vyjedený a vypitý.“
„Klidně počkáme a dáme si zatím pivo.“
„Takže třikrát, že jo? A co ty, Bavoráku, dáš ještě jedno?“
„Zatím dobrý, pane Kaňko,“ odpoví muž u okna. „Ale tuhle mladej by si možná dal…“
„Ten ať se radši krotí, zejtra má síct louku,“ bručí Kaňka, ale přesto staví před pípu čtyři půllitry.
„Povidám ti, Jaroušku,“ pokračuje Bavorák ve svém proslovu k mladíkovi, „pokud chceš vyrazit do světa, do Němec nebo do Rakous, nebo co já vím, tak musíš pamatovat na dvě věci: držet se svýho řemesla a bejt stoprocentní. Já jsem vyučenej typograf, a tak jsem si hned v tom osumašedesátým obšlápl v Mnichově několik tiskáren. A ve čtvrtý nebo v pátý byl flek u krásný mašiny Original Heidelberg. No, krásný, vona prokoukla až pak, když jsem ji pořádně umyl. Ten Jugoslávec, co vod ní utek, byl prase a nechal po sobě  pěknej chlív.  Dal jsem vše do pucu a hned na začátku se tím dobře uved…“ 
„Taaak, a už se to nese,“ zastíní Bavorákovo vyprávění radostný dobrovolný výčepník Kaňka.
Zazvoní sklenice, oba stoly se zaberou do svých rozhovorů. Bavorák líčí Jarouškovi svou minulost (starý Kaňka to zná už nazpaměť), třem poutníkům postačí přetřásat předešlou noc a den.

Přichází hospodská. Nenese žádné houby, na bílých ponožkách ani snítka jehličí. Přítomnost nových hostů ji nijak nepřekvapí.
„Dali vám pivo, koukám. A budete chtít i něco k jídlu?“ osloví je tiše.
„Nooo, rádi bychom, ale prej jste po včerejšku u snědenýho krámu,“ řekne fotograf vlídně.
„To jsme. Měli tu schůzi myslivci… znáte to, jsou jako kobylky. Měla bych tam…“ hospodská obrátí oči v sloup, „utopence, párky, pak dunajskou klobásu a matesy.“
Muži si objednají ad libitum a hospodská malátně zamíří do kuchyně.
„Hoši, kelnerka má nějakej splín,“ zašeptá průvodce. „Byl jsem tu nedávno a to jen kvetla.“
„Vypadá to na místní epidemii,“ prohodí dlouhán. „I včera ta v Koňkovicích byla celá bez sebe.“
„No jo, tam to bylo ale jasný,“ řekne fotograf. „Ta šla po tobě. Celej večír na tebe dělala torro! Tím svým červeným tričkem s nápisem REDBULL.“
Dlouhán se teatrálně otřese, všichni tři vybuchnou v hurónský smích a hlasitě zvoní půlitry. Hospodská přináší jídlo. Poutníci se odmlčí, je slyšet jen Bavorákův mentorský tón.
„…no, hochu, jak ti povidám – tam venku to nejni jako tady, že si dneska dáš pár piv a zejtra nevstaneš. Tam nesmíš selhat. Ani jednou jedinkrát! Já jsem na to porád myslel, poctivě, to ti povidám, poctivě si vodkroutil čtyřiadvacet let až do důchodu, umyl mašinu a šel domů,“ efektním kruhem se vrátí na začátek svého vyprávění.
Když pak jde hospodská sklízet ze stolu,  místní štamgasti nastraží uši. Vědí dobře, že pokud se chtějí o hostech něco dozvědět, tak teď, právě teď to z nich hospodská vytáhne.
„Tak co, pánové, chutnalo? Já vím, bylo to jen tak polehtat žaludek… A kde jste se tu vlastně vzali? Jen tak na výletě? Vás jsem tu už ale jednou viděla..?„
„Jo, jo, jak říkáte, paní Hortová,“ odpoví průvodce. „Byl jsem tady před třema nedělema s děckama. Teď jsme si s kamarády vyšlápli na potulku po okolí, po vsích tady kolem a taky na Melechov…“
„Jo, tak vy mě znáte i jménem. A na jak dlouho jste vyrazili? Kde přespáváte?“
„Na jak dlouho?“ směje se fotograf. „No, jak se nám bude chtít. A kde spíme? Včera jsme kupříkladu v koňkovické hospodě, dneska třeba v lese.“
„Aha, tak u Dáši,“ řekne hospodská dutě. „A kde tam?“
„Já vlastně nikde,“ řekne fotograf, „ale tihle dva pod stolem?“
„A co jste dělal vy?“ paní Hortová je navzdory všemu nekonečně zvědavá.
„Já? Hrál jsem s paní Dášou šachy.“
„Jo, a to dost blbě!“ vyštěkne dlouhán. „Hráli o mě a von dvakrát prohrál!“
„To bylo jenom jako,“ chlácholí ho fotograf. „Vyvázl jsi přece bez zranění. Aspoň budeš mít o čem psát.“
Chlapi u obou stolů se chechtají, paní Hortová zaraženě kroutí hlavou a mumlá si pro sebe: „Ta Dáša si nedá pokoj, dokud někoho… Aaale, co je mi po tom... Co si ještě dáte, pánové?“
„Co si dáme?“ zamyslí se fotograf. „Máte pravdu, po tom předkrmu by to chtělo něco pořádnýho.“
„Tak si dáme panáka, hoši, co?“ navrhne průvodce.
„Ale já tu nic nemám!“ zaběduje paní Hortová. „Ti nimrodi všecko vychlastali. Je tam akorát výčepní lihovina. Nic moc, ale panák stojí jen pět korun.“
„Cože?! Panák pět korun? Neoslepneme po tom?“ zvolá dlouhán.
„Ale to víte, že ne!“ vloží se do hovoru starý Kaňka. „Dej nám, Juditko, taky tři ťapíky, ať poutníci viděj, že to nic nedělá.“
Judita Hortová roznese skleničky, u stolu hostů trochu zaváhá.

„Tss, jsem vás moc nepohostila..,“ řekne sklesle a opře se kotníky hubených rukou o desku stolu. „Kdybyste ještě zůstali… kdybyste tak dvě hodinky počkali, dala bych píct krkovici. Mám toho nejmíň půldruhého kila.“

Průvodce pohotově zareaguje: „Ale to víte, paní Hortová, že rádi počkáme!“

„No jasně, není žádnej spěch,“  procitnou z překvapení i ostatní dva.

Juditě Hortové zasvítí oči. Jako by najednou svět dostal jiný rozměr, jako by někde uvnitř zpoza mraků vysvitlo slunce. Energicky posbírá prázdné sklo a houkne na starého Kaňku: „Pane Kaňko, že jim natočíte pivo, viďte? Já jdu do kuchyně.“

Od té chvíle zavládne v hospůdce takřka domácká atmosféra. Štamgasti si přisednou k hostům, vyptávají se a smějí jejich tuláckým historkám. A pak zas obráceně  - povídají místní a hosté jsou utěšeně zvědaví na všechny ty nicotné venkovské podrobnosti. Ukáže se, že průvodce je opravdu znalec zdejší etnografie, že fotograf je doopravdy fotograf a dlouhán literát. A Kaňka je místní domkař, který ze všeho nejraději točí pivo, a Jaroušek je jeho vnuk, který znuděně točí volantem traktoru  a chce do světa, a konečně Bavorák je bývalý tiskař Jan Šmíd, který  je původem z Humpolce, žije v Rejčkově  a za přítelkyní jezdí do Německa.

Kolik příběhů, kolik půllitrů piva a  kolik skleniček mentolem páchnoucí kořalky!


Když Judita Hortová konečně přinese upečenou krkovici, mají už všichni všeho dost . Místní se zvednou a když už podesáté zapřísahají poutníky, že je příště musejí vzít s sebou na potulku po Krabatině, srdečně se rozloučí a vyrazí k domovu. Také poutníci se ostýchají, ale Judita Hortová se nedá. 

„Tak já vám to dám s sebou,“ řekne nesmlouvavě, ale oči má vlhké.

Možná čtenáře napadne, že jde o variace na haškovské téma o hospodské Palivcové a neudaných párcích, ale to je vedle.

„Co jsme dlužní za to maso, paní Hortová,“ ptá se průvodce.

„Nic, berte to jako dar poutníkům…“

„Ale to takhle nejde, to byste přišla na buben..,“ protestuje dlouhán.

„Co by to nešlo. Tohle je mimo hospodu, to maso jsem měla pro…“ otočí hlavu stranou, aby skryla slzy.

„A on nepřijde, viďte, paní Judito?“ promluví fotograf soucitně.

Ne, nepřijde..,“ vzlykne Judita. „Už asi nikdy… Zrovna dneska mi to řek. Nimrodi jsou jenom lovci, srdce nemaj žádný…“

„A jsou mezi nima i čerti, že jo?!“ zasvítí v průvodcových očích. 

„Jo, to jo. Tady u nás určitě,“ nepatrně se usměje Judita. „ Je třeba dát si na ně pozor. I vám byh radila, abyste nelezli… někam tam… třeba na ten Čertův kámen.“ 

Napísal: Andrej Hora
Fotografia: Miro Trimay
Fotografie od tohto autora môžete kúpiť tu .

 

 

Baba Slováková

Žiadne komentáre:

Zverejnenie komentára

Ďakujem vám všetkým za komentáre. Komentovať môžete i anonymne, bez google účtu. Pripojte však, prosím, aspoň krstné meno alebo pseudonym :)

Môžete sa prípadne pýtať i prostredníctvom e-mailu, rada vám zodopoviem na otázky: babieleta@gmail.com
Móda nemá vek! Zdraví Baba

TÉMY

TÉMY ČLÁNKOV:

Instagram