Andrej Hora: Žena jako včelí královna



Eliška stojí v obýváku opřená o psací stůl a tiše pláče. Občas se otočí, setře závoj slz kapesníkem a upře vlhké oči na nedaleký kopec. Za nízkými keři se v prudkém slunci črtají hlavy dvou mužů – černovlasého a blonďáka. Hlavy mužů se kymácejí sem a tam, občas vyletí do vzduchu ruka v nějakém pádném gestu. Eliška zná obsah toho vášnivého dohadování. Její manžel a milenec tam pod širým nebem řeší  zásadní problém, totiž čí bude ona. Zatím předmět jejich sporu také nemá jasno, ne , Eliška není s to se rozhodnout, proto jen bezradně naříká. Pak ji z ničeho nic napadne, že tam venku je hrozný žár a ti dva berani se budou hádat a přetlačovat tak dlouho, dokud je slunce a vztek nerozpustí na kaši.


Náhle ji bodl do očí tenký ostrý paprsek. To se blonďatý Honza otočil k jejímu oknu a vyslal prasátko ze svých zrcadlovek.

Zamávala mu: „Pojďte dovnitř!“

Chvíli se radili, pak vstali a oklepávajíce si zadky scházeli ze svahu.

Rychle se opláchla, přičísla a posadila před počítač, jakože ausgerechnet dělá něco neodkladného. Muži vpadli do bytu jako velká voda.
„Tam je tedy pařák! Dáš si pivo, Honzo?“ zeptá se Luděk svého kolegy a soka v lásce.
„Díky, pivo by bodlo.“
„A ty, Eli?“

Eliška zavrtí hlavou a Luděk odkráčí do kuchyně.

Honza se skloní a šeptne jí do ucha: „Je to dobré, požádal jsem ho, aby prozatím s tebou nespal.“

„Skleničku?“ volá Luděk z kuchyně v neblahé předtuše, že všechno nestíhá.

„A na co? Budu pít z flašky, ale dojdu si nejdřív opláchnout ruce a obličej.“

„Jasně,“ Luděk vychází z kuchyně s dvěma láhvemi piva. „Koupelna je doleva a zas doleva.“
Eliška cítí, že to nevydrží a znovu se rozpláče. Anebo rozesměje. „Koupelna je doleva a zas doleva.“ Jak absurdní!

„Důrazně jsem Honzu požádal,“ manžel tlumí hlas a zblízka se jí dívá do obličeje, „aby s tebou až do vyřešení problému neměl žádný tento… žádný pohlavní styk.“
Když uslyšel klapnutí dveří, narovnal se a s rukama v kapsách se začal procházet po pokoji. Honza zůstal stát na prahu a ležérně se opřel o futra.
Tak teď to začne, pomyslela si Eliška.
„Jedině ty, Eliško,“ Luděk se zastaví uprostřed pokoje a zabodne do ní ohnutý ukazováček, „jedině ty musíš rozhodnout, zda rozbiješ naši rodinu, či ne!“
„Kdo tady mluví o rozbíjení rodiny?“ mračí se Honza. „Není to trochu předčasné? Vždyť ani není jasné, koho z nás dvou Eliška v konečném důsledku chce. No řekni něco, Eliško!“
„Moment, Eliško, než něco řekneš, zvaž tohle: nejde jen o to, koho nebo co chceš, ale co z toho plyne vzhledem k rodině.“ Znovu udeří Luděk na stejnou strunu.
„Pha, tenhle předpotopní model takzvané funkční rodiny,“ uchechtne se Honza. „Copak nevíme, že tahle instituce může papírově fungovat za jakýchkoli okolností? A jak dobře! Co ovšem často suplovat nemůže, to je plnohodnotný citový a sexuální život. To je i případ Elišky.“
„Manželství ale není holubník a manželská ložnice žádný hampejz!“
„A dost!“ poručí Eliška a vytáhne cigaretu.
V nastalém tichu ostře cvakne Luďkův zapalovač.
„Takže já si mám vybrat, s kterým z vás budu výlučně spávat? Nic víc? To je výsledek vašeho handlování támhle na kopci? No, pánové, dala jsem vám oběma mnoho lásky, tak teď do mě svorně nehučte! Momentálně jsem dospěla k jedinému závěru: jdu na pivo!“
„Ale vždyť jsem ti nabízel…,“ zalapá Luděk po dechu.
„To je jen takový bonmot pro chlapy. Zkrátka jsem chtěla říct, že odcházím, že se jdu projít. 
A sama!“ 




Eliška pomalu stoupá do kopce. Právě minula místo, kde nedávno hřadovali ti dva krocani. Co dělají teď? Hádají se nebo si otevřeli další pivo? Ne, nebude se ohlížet, dokud je sídliště na dohled. Zná dobře tu scenérii města hluboko v kotlině s bílým oparem cementárny, dokáže si představit ty stovky bytů a v nich stovky párů a trojúhelníků. Teď touží vidět jen zvlněnou louku s osamělými jalovci a pak borový les za náhorní plošinou.
Po pěti minutách chůze už cítí, jak se s hlubokým a zrychleným dechem  dostavuje uvolnění a příjemná letní malátnost. Na temeni kopce spatří nějakou postavu s dlouhou holí. Jak se k sobě přibližují, rozeznává, že je to menší muž. Má na sobě volné plátěné šaty a klobouk se širokou střechou, nahoře  s něčím, co vypadá  jako síťka na motýly.

Za chvíli se oba chodci potkávají. Třicátnice v tričku, šortkách a  slunečních brýlích a asi padesátiletý muž v neprodyšném oděvu s nůší na zádech.

„Vyšla jste si na procházku, slečno? Zrovna teď?“ zeptá se s obavou v hlase, jako  by nemohl uvěřit, že je schopna takového nerozumu.

Eliška na něho němě zírá, prohlíží si ho a přemýšlí.

Tohoto podivného chlapíka už jednou někde viděla. Ale kde to bylo? Kde to jen mohlo být? Aha, už to má! Vždyť on je jako ten Francouz Elzear Bufiér z filmu Muž, který sázel stromy. Ano, je to přesně on – malý, zarostlý, s tou pasteveckou holí a v plandavých hadrech.


„Dejte si pozor, slečno, rojej se mi tu včely. Už je tu honím od rána.“

Včely! No jo, vždyť ten Francouz měl i včely. Proto má na sobě ten mundúr a klobouk se síťkou.

„A jsou nebezpečné, když se rojej?“

„Ani moc ne. Ale když by je nezkušený člověk nějak vydráždil, mohly by mu dát co proto,“ říká muž a starostlivě se rozhlíží.

„Takže kdybych je potkala a  nebudu nic dělat, tak mi neublížej?“
„Ne, nic vám neudělaj. Ony jsou, holky moje, docela krotký.“ Usměje se jeho zarostlá tvář.
„Jen holky? To tam nejsou žádní trubci?“ diví se Eliška.
„Kdepak trubci, slečinko! Ti jsou dávno kaput. Oplodnili královnu a pošli. V roji jsou jen dělnice a nová královna. Tak já jdu dál hledat. Mějte se, slečno.“ Obřadně se dotkne stříšky klobouku.
„A vy taky, pane! A kdybych je zahlídla, pošlu je  za váma.“

Eliška se shýbne a utrhne si stéblo trávy. Zapomněla si vzít cigarety, tak kráčí dál se stéblem mezi zuby.
Trubci už jsou kaput! Ach jo, tam dole zůstali dva takoví člověčí trubci. Vybírej si mezi dvěma zombíky!
Náhle se vzduch kolem ní začne vlnit a sluneční svit se rozpadá jako při hustém dešti. Na konec stébla v jejích  zubech usedne veliká včela.
To musí být královna!
Eliška znehybní. Vzápětí na její hlavu, ramena a ruce měkce přistávají stovky a stovky včel. Je to hrůzostrašné a zároveň vzrušující, je to jako dotek živého mušelínového závoje. Závoje včelí královny. Ta mezitím přilezla až ke rtům, šimravě se jich dotkla a pak zalezla někam nahoru do bezpečí mezi své dělnice.
„No tak, holky,“ šeptá Eliška chlácholivě. „Máte letět za svým Elzearem Bufiérem. Zkusíte to?“
 
Opatrně zvedá ruce v nádherně se třpytících včelích rukavicích ke slunci. Včely z konečků prstů se oddělují, krouží okolo středu roje na její hlavě, vyzývají k odletu. Roj se pomalu zvedá a odplouvá směrem, kam odešel onen muž.

Eliška je volná, dokonce víc než volná. Cítí se svobodná a rozhodná.

Ne, není to jen trojúhelník! Včely jí napověděly, že je to dokonce šestiúhelník. Jako komůrky včelích pláství. Že ji to nenapadlo dřív! Vždyť JEJÍ MANŽEL má milenku,  MILENEC manželku a ta milence. To je dohromady pět. Přesto se Luděk s Honzou idiotsky hádají o privilegium lízat med ze šestého úhlu.
 „Ano, ano, milí pánové, už mám jasno! Včelí královna se dotkla mých rtů  a já přesně vím, co vám odpovím, až sejdu  z kopce.“ 

Napsal Andrej Hora 

Obrázok: http://pixabay.com

Dovetok Baba Slováková: túto poviedku som zverejnila s láskavým dovolením pána spisovateľa, je to totiž môj vlastný dávny príbeh. Pán Hora moje rozprávanie pretavil do poviedky a zo mňa urobil literárnu postavu. Istú mystifikáciu poviedke uprieť nemožno. Pravdou však je, že kedysi na mňa za úplne iných okolností skutočne sadol celý roj včiel a ani jedna ma nebodla. Veríte, neveríte? 


Baba Slováková

Žiadne komentáre:

Zverejnenie komentára

Ďakujem vám všetkým za komentáre. Komentovať môžete i anonymne, bez google účtu. Pripojte však, prosím, aspoň krstné meno alebo pseudonym :)

Môžete sa prípadne pýtať i prostredníctvom e-mailu, rada vám zodopoviem na otázky: babieleta@gmail.com
Móda nemá vek! Zdraví Baba

Instagram