Andrej Hora: Žena za plotem

Za plotem z hoblovaných planěk nervózně rázuje sem a tam malý otylý muž. Plot mu sahá až k temeni s řídkými vlasy. Proto muž, pokud chce nahlédnout do sousední zahrady  (a on chce nahlédnout stůj co stůj), musí nakonec oběma rukama uchopit hradbu a vytáhnout nad ni svůj široký nos a kulatá prasečí očka. 

Má vztek na tu hradbu, kterou postavil společně se sousedem, má především vztek na toho souseda. A protože dobře ví, že on momentálně není doma (to by se musel pěkně krotit), netrpělivě vyhlíží sousedku.

Ano, jeho ženě nebo družce, kdopak ví, co mu vlastně je, když se nikdy nevzali, právě jí to teď musí říct a ulevit svému vzteku. Kde ale, k čertu, je? Vždycky všecko sleduje a přesně ví, co dělají   na zahradě, ale teď jako by něco tušila a schválně se nedívá!




Žena, o níž je řeč, zatím stojí za záclonou a udiveně pozoruje souseda. Vždycky z něho za plotem viděla jen kohoutka upocených vlasů, nyní hledí přímo do jeho širokých nosních dírek a navztekaných oček. A kde má tu svoji fiflenu? Je od něj o hlavu větší, a to o hlavu ne jen tak ledajakou. Když sousedka jde kolem plotu (jistě schválně chodí až  těsně u něj, potvora!), vznáší se nad plaňkami (co jen do nich obě rodiny vrazily peněz!) její rusé vlasy a bílé čelo jako přízrak Gorgony Medúzy. A její Fanouš, myslí si chudák, že ona to nevidí, vrhá k tomu zjevení za plotem kradmé pohledy. Nedá se zjistit, zda o nich ví i ta rusovlasá potvora, nikdy nestočí pohled od přímého směru, ale nějaký záměr v tom producírování jistě bude. Třeba není spokojena s tím svým prďolou, proto si možná myslí na jejího Fanouše, chlapa jako horu. Může ale na něj klidně zapomenout, ona ho má pěkně pod kontrolou. A hele, prďola něco volá!

„Sousedkooo! Slyšíte mě?!“
Žena chvíli vyčká, aby si nemyslel, že stála zrovna za záclonou, a pak s výrazem překvapení otevře okno.
„Copak, sousedeee? Co se děje?“
„Pojďte sem! Chci vám něco říct a nechci hulákat na celou…“
Muž se už neudržel na špičkách, a tak zbytek věty pohltilo naluxolované dřevo.
„Tak jo, du tam.“

Žena zavře okno, přihladí si dlaní vlasy  a vyjde do zahrady. I ona je menší postavy, dokonce ještě menší a kulatější než soused, proto na rozhovor mezi čtyřma očima nemůže být ani pomyšlení. Kdyby tudíž někdo hodlal zachytit jejich rozhovor jako scénu do filmu a chtěl by mít v záběru obě postavy, musel by kameru umístit někam do výšky nad plot.

„Máte doma Fandu?“
„Ne, proč? Vždycky je touhle dobou v práci. A co jako?“
„Že je v práci?“ zalká to zpoza plotu. „Víte to určitě?!“
„A kde by měl bejt?“
 I z druhé strany plotu zazní nejistota: „Možná tam je, ale… ale určitě je tam s mojí ženou!“
„Cože? Ste se zbláznil, sousede?! Co by tam dělal s vaší ženou?“
„Nevím… Vlastně vím - dělá s ní všecko!“
Mužův hlas zní přidušeně jako ze zpovědnice, třese se hořkostí a bolestí.
„Ten hajzl! Já to tušila… Ta coura!“
„Ne, nenadávejte jí, sousedko!“ zakvílí muž. „Ona je moje sluníčko… moje sluníčko!“
„Pěkný sluníčko!“ uchechtne se sousedka pohrdavě. „Jo , takový sluníčko, co se usmívá na
všecky… i na toho mýho…. Na mýho  Fanouše. Dyk jsem to kolikrát viděla!“
„Ona za to nemůže… ona kouká… ona potřebuje mnoho lásky. Chodí sem i jiní, nejen váš Fanouš.“
„Já to tušila, tušila sem to!“

Žena se rozvzlyká. Pomyslná kamera nahoře teď snímá dvě zkroušené postavy, opřené čely o plot jako modlící se u Zdi nářků.


„Nevěřím tomu… Já tomu prostě nemůžu uvěřit…,“ fňuká žena.
„Je to pravda, sousedko. Teď jsem jí volal. Řekla, že se už domů nevrátí.“
„A kam půjde?!“ vzchopí se sousedka  k odporu. „To jako bude bydlet u nás nebo co?!“
„Ne, prej u matky toho vašeho…“
„To bych se na to podívala! Nechte to na mě, sousede, já je… já ho srovnám! Na to můžete vzít jed! A vy si pak tu svoji dejte pod zámek, nebo srovnám i ji!“
Žena se otočí a rázně vykročí k baráku. Muž tam ještě chvíli nerozhodně stojí a zírá do plotu , pak se schlíple vydá k domovu.

Když malá kulatá žena vstoupila do předsíně, zarazila se. Z kuchyně zněl mužský hlas, druhý, ženský, občas slabě přitakával. Poznávala je. Fanouš mluvil s dcerou. Žena vešla. Sedmnáctiletá dívka tam seděla celá popelavá a s nepřátelským výrazem naslouchala jeho naléhavému vysvětlování. Když uviděl svou družku, okamžitě přestal.

No samozřejmě! Holce valí šrouby do hlavy, ale před ní hned sklapne, srab jeden!


„Tak ty už to víš taky?“ zeptal se mírně.
„Jo!“ vyštěkla a pak se otočila k dceři: „Nech nás osamotě, Julinko. Chci si s tátou promluvit…“
Dcera se zvedla a s grimasou opovržení odkráčela. Chvíli bylo ticho.
„Čekám na nějaké vysvětlení,“ řekla tvrdě.
Muž se posadil na kanape a zadíval se na špičky svých bot. Když seděl, vůbec se nezdál být tak velký a nepřemožitelný, přesto nějak jiný. I to jeho mlčení bylo jiné.
„Slyšel jsi mě, Fanouši?“ oslovila ho znovu, ale hlas už pozbyl předchozí rozhodnosti. „Můžeš mi to vysvětlit?“
„A co jako?“
„Co jako?!“ strach i vztek jí sevřel hrdlo. „Ty nevíš, co mi máš vysvětlit?! Co třeba to, proč se taháš se sousedkou?“
„No jo no,“ pokrčil rameny.

Pochopila, že musí sáhnout k výčitkám a nejhrubějšímu slovníku: „To ti není hanba?! Když už kašleš na mě, není ti líto holky?! Jsem si tedy nemyslela, že seš takovej hajzl! A blbec! Ta ženština odvedle, pha! Coura je to! Všichni k ní chodí na mlíko, všichni! Jen ty, starej vůl si chceš vzít mlíko i s krávou!“
Vzdychl, opřel se obrovskýma tlapama o kolena a namáhavě vstal: „Tak abych šel, ne?“
„Kam bys chodil… Co tě to popadlo?“
Proti své vůli pocítila, jak se jí zmocňuje panika.
„O dům dál, Drahuš.“
„Ale… ona… ani ta tvoje máma přece vůbec neumí vařit… Ty potřebuješ dobrou hospodyni…. Dobré jídlo a vůbec… „
„To se zvládne, Drahuš. Neměj strach. Pomůžeš mi s balením?“
Třásla se pláčem a užasle na něj zírala. Už před ní nestál její hromotlucký zpomalený Fanouš, ale pevně rozhodnutý muž. Jak to, že ho takového neviděla nikdy předtím? Měla snad celé roky před sebou nějaký plot, přes který nemohla vidět, co je zač, jak myslí a cítí? Proč si ji vlastně nevzal? Nemiloval ji? A tamtu teď jo? Ano, tamta ho změnila k nepoznání, to nemůže provést nic jiného než láska.

„Tak co, Drahuš, pomůžeš mi s tím balením?“ zopakoval a smířlivě se na ni usmál.
Jako ve snách přistoupila ke skříni a otevřela obě křídla. Šaty a bílé prádlo tam tiše spočívaly jako letopisy  jejich minulosti. Zvolna vytahovala jeho věci, komínek za komínkem – prádlo, košile a svetry.  Vše kladla na postel do obdélníku, do pomyslného kufru odcházejícího partnera.
Uprostřed toho mrákotného počínání si uvědomila, že jí není líto těch osmnácti společných let, ani toho, že si ji nikdy nechtěl vzít, ba dokonce že jí není líto ani Julie, která zůstane bez otce.

S překvapením zjistila, že je jí líto těch hadrů. Přesněji řečeno  - je jí úzko z děr a prázdných polic, které ty pečlivě srovnané hadry po sobě zanechaly. Prázdno. Ano, nejvíc se děsila toho prázdna. Ještě nenastalo, ještě nezaútočilo plnou silou, ale zde, ve vyprázdněných policích skříně se už ohlašovalo s neodvratnou naléhavostí.     
 
Autor: Andrej Hora
Fotografia: Miro Trimay
Fotografie od tohto autora môžete kúpiť tu .

Baba Slováková

1 komentár:

Ďakujem vám všetkým za komentáre. Komentovať môžete i anonymne, bez google účtu. Pripojte však, prosím, aspoň krstné meno alebo pseudonym :)

Môžete sa prípadne pýtať i prostredníctvom e-mailu, rada vám zodopoviem na otázky: babieleta@gmail.com
Móda nemá vek! Zdraví Baba

Instagram