utorok, 7. februára 2017

Krásna Zvjezdana Marković (1952)


Pani Zvjezdanu poznám osobne. Hneď prvým úsmevom ma úplne ohúrila, toľko miloty a charizmy som už dávno nevidela. Keď sme sa stretli, rozprávali sme sa najprv po česky, postupne sme obe prešaltovali do svojich materinských jazykov. Ona do bosniačtiny, ja do slovenčiny. Rozumeli sme si výborne. Postupne ku nám pribudli ďalšie spolubesednice - Češka, Srbka a ešte jedna Slovenka. Taký slovanský babinec to bol, veľmi milé a inšpiratívne stretnutie. Témou bola morálna pomoc jednej Bosniačke v dôchodcovskom veku, ktorá žije na severe Čiech, ale o tom inokedy.


Zvjezdanu som obkľúčila s návrhom na rozhovor a na vniknutie do jej šatníka. Veľmi by som ju chcela odfotografovať v niekoľkých jej outfitoch. Je to mimoriadne elegantná dáma, vysoká, plnoštíhla, úplne iný typ ako ja. Stelesnenie noblesy. Mne sa páči preveľmi a verím, že by sa páčila aj vám. Rada by som bola, keby Babie letá neboli len one-woman show.

Dostala som neurčitý prísľub, bola v rozpakoch. Viem si to predstaviť, ja by som sa tiež nikdy neodhodlala na fotografovanie, keby ma k úplne prvému nehnala dcéra priam korbáčom. Nahodíš sa a ideš! Dúfam teda, že vám na jar prinesiem outfity aj tejto dámy. Zatiaľ vám ponúkam článok, ktorý mi dnes prišiel do pošty s návrhom na uverejnenie. Čítajte. Život není peříčko...


PŘÍBĚH: Zvjezdana Marković se zkušeností uprchlice z bývalé Jugoslávie 


S Českem je tak nějak spjata už odmalička. Nikdy by ale netušila, že se v Česku usadí natrvalo. Stejně jako tisíce dalších lidí z bývalé Jugoslávie, kteří museli kvůli válce opustit své domovy. Zvjezdana Marković se teď ale cítí doma v Praze. Na své náklady tu organizuje nejrůznější akce, které představují bosenskou kulturu. A často ji právě propojuje s tou českou. Před několika týdny se jí v Praze narodil vnuk.

V Sarajevu si žili na vysoké úrovni, její manžel byl uznávaný architekt a ona pracovala ve vydavatelství. Ovšem s válkou se všechno záhy změnilo. „Najednou jsem byla donucena utíkat z města se dvěma dětmi a dvěma igelitkami. Proto jsem ale nebyla zoufalá, protože pro mě ta materiální rovina nebyla nikdy prioritní. Pro mě byl nejtěžší právě ten pocit zmizení z rodného města – to bych nepřála nikomu…,“ říká zamyšleně.

Pak dodává: „Nejhorší byla ta ztráta identity. Ten pocit, že už nikam nepatřím. To, že Jugoslávie již neexistuje, bylo pro mne horší, než to, že žiju někde jinde. Několik let jsme s manželem doufali, že se vrátíme zpátky. Ale pak jsme zjistili, že to nejde.“

V Praze žije už jednadvacet let, nedávno se jí zde narodil vnuk. Říká: „Teď prostě patříme sem. A jsme tu šťastní.“ Se vzpomínkou na rodné Sarajevo dodává: „My jsme se zpočátku nechtěli natrvalo usadit v Praze. Život v Sarajevu byl neskutečně krásný. Bylo to bezstarostné město, ve kterém žili skvělí lidé. To je už ale, bohužel, minulost. Mám tam nadále spoustu přátel, mám to město ráda, ale už není součást mě.“ Zjistila, že se změnila nejen ona, ale také lidé v Sarajevu. Už nejsou kompatibilní.

V Česku pořádá nejrůznější kulturní akce, představuje zajímavé osobnosti, které pocházejí z tehdejší Jugoslávie. Na to dodává: „Chtěla jsem ukázat, že my z Bosny a lidi z dalších států bývalé Jugoslávie nejsme žádní zabijáci, jak nás mnohdy některá média ukazovala. Ale že taky máme nějakou svoji kulturu a že máme s Čechoslováky hodně společného. Umění, které mi je už odmalička tolik blízké, je podle mě totiž ten nejlepší způsob, jak vzájemně komunikovat.“

Zvjezdana také přeložila do bosenského jazyka knihu Vzpomínky na Bosnu od Františka Valouška, což byl rakousko-uherský četník, narozený v Brně. Na otázku, proč si tuto knihu vybrala, odpovídá: „Především prolínání kultur našich národů a národů tehdejšího Československa, dnešního Česka a Bosny a Hercegoviny mne vždy zajímala. Spoustu lidí z Česka zůstalo, integrovalo se mezi národy Bosny a Hercegoviny. České stopy jsou zde znát taky dnes. Když jsem přijela do České republiky, tak jsem zjistila, že mi Češi nejsou úplně neznámí. A že je spousta věcí, které si zaslouží pozornost. Abychom se o Češích dozvěděli více. Abychom prostě odhalili vzájemnou propojenost našich kultur.“

Příběh Zviezdany byl sepsán na základě rozhovoru s redaktorkou Gorankou Oljača v pořadech:
Zvjezdana se stala také protagonistkou  dokumentárního filmu "Ženy od vedle" režisérky Theodory Remundové. Medailonek s jejím příběhěm si můžete prohlédnou zde:
 Zdroj: bezvrasek.migrace.com

Ešte raz pripomeniem, prečo tak sympatizujem so šikovnými ľuďmi z bývalej Juhoslávie. Žila som niekoľko rokov vo Švajčiarsku a ako občan bývalého Československa som bola akceptovaná. Zato "Jugo" tam bola priam hrubá nadávka pre všetkých obyvateľov bývalej Juhoslávie. Bez rozdielu.
V rámci slovanskej vzájomnosti i normálnej ľudskosti ma to neskutočne štvalo. A štve.

Súvisiaci článok o premiére filmu "Ženy od vedle", kde som sa so Zvjezdanou stretla po prvýkrát:
Premiéra filmu Ženy od vedle


5 komentárov:

  1. Úžasná žena hodna obdivu!
    Tünde

    OdpovedaťOdstrániť
  2. Pani Zvjezdana má v očiach dobrotu a láskavosť...

    OdpovedaťOdstrániť
  3. Červenám se, nevím jestli si zasloužím tolik hezkých slov!? Každopádně mě to těší a všem moc děkují.

    OdpovedaťOdstrániť
    Odpovede
    1. Podľa toho červenia sa mám pocit, že toto je komentár od pani Zvjezdany! Určite si to zaslúžite!

      Odstrániť
  4. Tak to sa těším na krásnu modelku Janina

    OdpovedaťOdstrániť

Ďakujem vám všetkým za komentáre. Komentovať môžete i anonymne, bez google účtu. Pripojte však, prosím, aspoň krstné meno alebo pseudonym :)

Môžete sa prípadne pýtať i prostredníctvom e-mailu, rada vám zodopoviem na otázky: babieleta@gmail.com

Móda nemá vek! Zdraví Baba